Finsko

Finština - jaká je

Milí budoucí studenti finštiny, než se začtete do následujících řádků, vězte, že Vás rozhodně nemají odradit od studia tohoto nádherného jazyka :) Přestože finština nepatří mezi úplné brnkačky (ostatně který cizí jazyk ano...), při důkladném a pravidelném studiu se s ní může vypořádat téměř každý. Proto berte nadpis této kapitoly s nadsázkou, s níž byl i napsán, a vítejte na mých i jiných kurzech finštiny!

S naší jazykovou guru a dobrou duší katedry paní Hilkkou Lindroos jsme na začátku i v průběhu studia vedli dlouhé debaty o tom, zda je těžší naučit se češtině či finštině. Jako finologičtí elévové jsme byli samozřejmě přesvědčeni, že finština jednoznačně vítězí. Poté, co jsem získala zkušenosti s výukou češtiny pro cizince, jsem musela ze svých radikálních pozic poněkud ustoupit. Nechávám tedy tuto otázku nezodpovězenu. Nicméně bezesporu platí, že finština patří mezi nejtěžší jazyky, pro které se můžete rozhodnout. Důvodů je několik – finština nepatří mezi indoevropské jazyky, takže její gramatický i sémantický systém se zcela liší od toho, na co jsme zvyklí u své mateřštiny, ale například i u angličtiny, němčiny, francouzštiny, španělštiny, o ruštině či polštině ani nemluvě. Navíc je finština jazyk, který poměrně úspěšně odolává vlivům z ostatních jazyků (to samozřejmě neplatí pro různé žargony, ale i slang mladých lidí, který je prošpikován anglicismy a „švédismy“). Pokud se tedy učíme nové slovní zásobě, prakticky se nemáme čeho chytit, neboť finská slova jsou zcela jiná a nemají základ v latině, která nám často nevědomky pomáhá při učení jiných evropských jazyků. Pojďme se tedy podívat, v čem je finština tak speciální:

Finština má „nadbytek“ samohlásek.

Zatímco čeština si libuje ve shlucích souhlásek (legendární „strč prst skrz krk“ nebo „scvrnkls“, ale i tak banální slovo jako „zmrzlina“ je pro Fina téměř nevyslovitelné), finština miluje samohlásky. To dokládá například slovo v nadpisu – hääyöaie – neuvěřitelných sedm samohlásek za sebou opravdu dává smysl – jejich význam je poněkud pikantní: „plán na svatební noc“. Čeština má pouze dvě dvojhlásky (au, ou), finština jich má osmnáct. Kromě tradičních a,e,i,o,u,y disponuje navíc přehláskami ä a ö. Stejně jako čeština má finština dlouhé a krátké samohlásky. Zatímco my používáme k zobrazení dlouhé samohlásky diakritiku (tedy čárky), finština „nabodeníčka“ nikdy neměla, takže dlouhou samohlásku vyjadřuje jejím zdvojením. Dlouhé „a“ je tedy „aa“, dlouhé „y“ se píše jako „yy“ apod. To tedy částečně (ale opravdu jen částečně) vysvětluje „přemnožení“ finských samohlásek.

Finština má kromě dlouhých samohlásek i dlouhé souhlásky (tzv. gemináta).

Stejně jako u samohlásek se i dlouhé souhlásky zobrazují zdvojením – kk, pp, tt apod. Geminát je ve finštině devět (rr, tt, pp, ss, hh, kk, ll, nn, mm). Nevyslovují se zdvojením zvuku (jako v češtině např. ve slově „babiččin“), nýbrž krátkým „zdržením se“ na příslušné souhlásce. Lidově řečeno – jako bychom se trochu zakoktávali. Gemináta jsou ve finštině velmi důležitá – patří mezi fonémy s distinktivní platností – pokud tedy zaměníme „p“ za „pp“, slovo získává zcela jiný význam. Někdy může mít nedorozumění zcela fatální následky, posuďte sami: věty „Hän tappaa sinut“ a „Hän tapaa sinut“ se liší pouze jedním malým „p“. První věta však znamená „Zabije tě“ a druhá „Sejde se s tebou“.

Rozlišování dlouhých a krátkých souhlásek mají cizinci obecně tendenci podceňovat. Jsou „líní“ zdržovat se na dlouhých souhláskách a slova tak svévolně zkracují a mění jejich význam. „Poctivost“ v tomto směru je však ve finštině naprosto nezbytná. Zde je několik příkladů, které se liší jen délkou souhlásek či samohlásek:

Tule = Pojď (sem) --- Tulee = Jde/Přijde --- Tullee = Možná přijde --- Tuulee = Fouká vítr

Tiili = Cihla --- Tili = Bankovní účet --- Tilli = Kopr

Ve finštině některé souhlásky zcela chybí.

Jak již bylo řečeno, souhlásky finština nemá příliš v lásce, takže se několika „zbavila“ úplně. V původních finských slovech se nevyskytuje b, c, f, q, w, x a z. Zajímavé ovšem je, že ve finštině existuje „š“. Finové ho nepoužívají, neboť ho nemají na finské klávesnici, a proto ho nahrazují dvěma souhláskami „sh“. V některých knížkách či novinách se však se slovy jako Tšekki (Čechy), šokki (šok) nebo šakki (šachy) můžete setkat (a Hilkka Lindroos je velkou propagátorkou používání tohoto znaku). Ani existence „š“ však Finy nedonutila, aby se naučili vyslovovat měkké souhlásky. Pokud jste někdy slyšeli mluvit anglicky například finského premiéra Mattiho Vanhanena, je vám jasné, o čem mluvím... Daleko spíše potkáte Fina, který nikdy nestál na běžkách, než Fina, který umí vyslovit š, č nebo ž. Abych však nebyla k Finům nespravedlivá – Finové jsou v drtivé většině polygloty a průměrný Fin umí anglicky tisíckrát lépe než průměrný Čech. Jen ta výslovnost je někdy k popukání. Problémy Finům způsobují i shluky souhlásek – v původních finských slovech se shluk souhlásek nikdy nevyskytuje v první slabice – ze slov jako „Francie“ si tedy vytvořili „Ranska“, slovanský „kříž“ (tedy ruský „krest“) přeměnili na „risti“ apod. A jak již bylo řečeno – česká slova s několika souhláskami za sebou („zmrzlina“) jsou pro Finy nevyslovitelná.

Finština je aglutinační, nikoliv flektivní či izolační jazyk.

Co to ksakru znamená? Možná ve slově „aglutinační“ rozeznáváte anglické „glue“ neboli „lepidlo“. Finština je tedy jazyk, který za sebe „lepí“ jednotlivé morfémy nesoucí gramatický či věcný význam. My s takovými morfémy většinou (ale ne vždy!) nakládáme jinak – často se vyskytují v podobě samostatných slov. Chce to příklad, že?

Tady je:

Jediné slovo „taloissamme“ znamená „ v našich domech“. Pokud bychom slovo rozebrali a jednotlivé morfémy od sebe „odlepili“, zjistili bychom že: „talo“ znamená dům, „i“ vyjadřuje množné číslo, pádová koncovka „ssa“ znamená „v“ a „mme“ je přivlastňovací přípona, která nahrazuje přivlastňovací zájmeno „naše“.

talo i ssa mme

Zajímá vás nejdelší finské slovo, které není složeninou? Oficiálně je to prý toto:

Epäjärjestelmällisyydellistyttämättömyydellänsäkäänköhän

Do češtiny téměř nepřeložitelné (snad: že by ani svým neznesystematičtěním?), zde dávám k dispozici anglický rozbor:

Järjestelmä - System
Epäjärjestelmä - Unsystem
Epäjärjestelmällisyys - Unsystematicality
Epäjärjestelmällisyydellinen - Something that is seen as unsystematicality
Epäjärjestelmällisyydellistyttää - To make something/-one be seen as unsystematicality
Epäjärjestelmällisyydellistyttämätön - One that hasn't made something be seen as unsystematicality / Something that hasn't been made be seen as unsystematicality
Epäjärjestelmällisyydellistyttämättömyys - The act of not having made something be seen as unsystematicality
Epäjärjestelmällisyydellistyttämättömyydellä - With the act of not having made something be seen as unsystematicality
Epäjärjestelmällisyydellistyttämättömyydellänsä - With his/her act of not having made something be seen as unsystematicality.
Epäjärjestelmällisyydellistyttämättömyydellänsäkään - Not even with his act of not having made something be seen as unsystematicality.
Epäjärjestelmällisyydellistyttämättömyydellänsäkäänkö - Is it not even with his act of not having made something be seen as unsystematicality.
Epäjärjestelmällisyydellistyttämättömyydellänsäkäänköhän - I wonder if it's not with his act of not having made something be seen as unsystematicality.

Finština kromě „lepení“ morfémů miluje i lepení celých slov, takže finské složeniny mohou být téměř přes celý řádek. Naprosto dokonalá je v tomto směru terminologie Evropské Unie – třeba „kehitysyhteistyöpolitiikka – neboli „politika ve sféře rozvoje spolupráce“. Anebo co takhle u nás oblíbený „ohjuspuolustusjärjestelmä“ – neboli systém raketové obrany?

Finština má 14 (či dokonce 15) pádů!

To je asi první informace, kterou se o finštině dozvíte, a Čechům hrdým na svých sedm pádů náhle padá čelist. Je to vůbec možné? Čtrnáct pádů? Možné to je, ale neděste se, není to tak strašné, jak to vypadá. Vysoký počet pádů je mimo jiné způsoben absencí předložek ve finštině (viz dále), tzv. lokální pády suplují právě jejich funkci. Například pádová koncovka „ssa“ (talossa – v domě), nahrazuje naší předložku „v“ apod. Finové své pády nečíslují, používají pofinštěné latinské názvy (nominativ, genitiv, partitiv, esiv, translativ, inesiv, elativ, ilativ, adesiv, ablativ, alativ, abesiv, komitativ a instruktiv), což ovšem neznamená, že je běžný Fin zná. Jako každý rodilý mluvčí používají pády zcela mimoděk a mně osobně se několikrát stalo, že se mě Fin zeptal, jaký pád je v tom či onom slově. Používání pádů nepatří mezi nejtěžší disciplínu, má to ovšem jednu podstatnou výjimku: finština má tři pády pro přímý předmět (tedy pro náš čtvrtý pád, latinsky akuzativ) – nominativ, genitiv (správněji genitivní akuzativ) a partitiv.

Příklad: ve větách: „Mám jablko“, „Dám si jablko“ a „Nedám si jablko“, je v češtině slovo „jablko“ stále ve stejném, tedy čtvrtém pádu. Ve finštině v prvním případě použijeme nominativ, v druhém genitiv a v posledním partitiv.

Existují samozřejmě určitá pravidla pro to, kdy se jednotlivé pády používají, ale i pravidla mají své limity. Jsou situace, kdy je pro nerodilého mluvčího naprosto nemožné pochopit, proč zrovna v téhle větě Fin použil genitiv a nikoliv parititiv (či naopak). Já osobně tento rys finské gramatiky považuji za bezkonkurenčně nejtěžší a domnívám se, že cizinec se prostě musí smířit s faktem, že tuto problematiku nikdy stoprocentně nezvládne. V češtině je obdobným fenoménem vidovost sloves (tedy dokonavý „udělám“ - nedokonavý „dělám“ vid). Ještě jsem nepotkala cizince, který by v ní – ač česky mluví dokonale a zcela plynně – nedělal chyby. Každý jazyk má zkrátka nějakou záhadu, která se nedá zcela stoprocentně vtěsnat do gramatických pravidel. A asi je to tak i dobře :)

Finština (téměř) nemá předložky.

Funkci předložek suplují jednak lokální pády (viz výše), jednak tzv. postpozice. Postpozice na rozdíl od předložek (tedy prepozic) stojí až za slovem. Jedinou skutečnou předložkou je ve finštině slovo „ilman“ (tedy „bez“).

Příklad použití lokálního pádu místo předložky: asemalla – na nádraží (asema = nádraží, -lla = pádová koncovka vyjadřující „na“)

Příklad použití postpozice místo předložky: kaverin kanssa – s kamarádem (kaveri = kamarád, „n“ = pádová koncovka genitivu, „kanssa“ = „s“)

Finské postpozice mají však poněkud zvláštní vlastnost – pokud vyjadřují místo (tedy tzv. lokální postpozice), dají se skloňovat. To je pro Čechy dost těžko představitelné, neboť jak všichni víme již ze základní školy, české předložky jsou nesklonné.

Srovnejte tyto věty:

Olen koulun edessä. Jsem před školou.

Lähden koulun edestä. Odcházím zpřed školy. (tedy nekostrbatě: „z místa před školou“).

Tulen koulun eteen. Přicházím před školu.

„Edessä“, „edestä“ i „eteen“ jsou varianty jedné jediné postpozice vyjadřující „před“. Zatímco v češtině skloňujeme slovo za předložkou (v tomto konkrétním případě „škola“ – v první větě 7. pád, v druhé 2. pád a ve třetí větě 4. pád), ve finštině toto slovo zůstává stále ve stejném pádě a místo něj skloňujeme postpozici.

Finština nemá jmenné rody.

Tak to zas není nic tak zvláštního, řeknete se. Angličtina přece rody také nemá. Chyba lávky. Angličtina kdysi jmenné rody měla, sice již zanikly, ale zachovaly se alespoň v zájmenech třetí osoby (she/he/it resp. her/his/its atd.). Finština však není žádným způsobem schopna vyjádřit, zda mluvíme o ženě či o muži. Pro všechny rody ve třetí osobě má jen jedno zájmeno „hän“ pro životné, resp. „se“ pro neživotné. Pokud tedy například vyprávíte o své(m) známé(m), mluvíte v jakémkoliv čase a dokonce i v jakékoliv osobě (např. v přímé řeči), pokud nezazní jméno (a i to je ve finštině někdy zrádné), nikdo nepochopí, zda jde o vaši kamarádku či kamaráda (je asi jasné, že i opozice kamarád/kamarádka je ve finštině irelevantní – je to prostě ystävä). Finové jsou na tento rys svého jazyka patřičně hrdí, neboť dle jejich názoru vyjadřuje jejich odvěký smysl pro rovnoprávnost. Ve finštině je zcela nesmyslné řešit naše známé přechylování a finské feministky nemohou argumentovat „machistickým“ jazykem, jako se to děje u nás („proč je Bůh muž??“). Chtělo by se říci, že něco takového je pro severskou zemi zcela typické. Ale neukvapujme se – rody zcela postrádá i maďarština, a zrovna Maďary bych z přílišné antidiskriminační vypjatosti nepodezřívala... (Jakýkoliv smysl pro rovnoprávnost je v souvislosti s jazykem samozřejmě naprostý nesmysl, je to pouhá nadsázka, takže prosím lingvisty i sociolingvisty, aby mne nekamenovali :)

Finové vnímají a popisují realitu jinak než my.

To zní dost metafyzicky, že? Neděste se, má to zcela praktický dopad a to na tzv. rekce. Rekce vyjadřuje vztah řízenosti mezi větnými členy – lidsky řečeno je to pád, který si nadřazený větný člen „vynucuje“ na podřízeném členu. Tak například sloveso „studovat“ vyžaduje v češtině 4. pád („studovat finštinu“ – nemůžeme říci „studuji finštině“ nebo „studuji finština“). Finské rekce se dost podstatně liší od těch našich.

Tak například: Češi kupují jídlo v potravinách. Finové nakupují jídlo z potravin.

Češi si zapomenou mobil v práci. Finové si ho zapomenou do práce.

Když je Čechovi zle, zůstane doma. Nemocný Fin zůstane domů.

Tam, kde je Čech spokojený se službami, je Fin spokojený do služeb.

To je samozřejmě další nepříjemná věc, pokud máme ambici mluvit finsky opravdu dobře. Po nějaké době studia se již dá poměrně dobře odhadnout, jaký pád bude určité sloveso vyžadovat, ale i po několika letech se můžete parádně seknout :)

Finština nemá sloveso „mít“.

Že by opět odkaz na finskou oblibu sociálního státu a odpor k soukromému vlastnictví? :) (to je samozřejmě nadsázka, žádný odpor k soukromému vlastnictví ve Finsku neexistuje, ač je Finsko považováno za jeden z nejbujnějších sociálních států na světě). Sloveso „mít“ opravdu ve finštině není (existuje však sloveso „vlastnit“, nebojte se ;), opisuje se tzv. přivlastňovací konstrukcí. Pokud bychom ji doslova přeložili, pak by věta „minulla on auto“ znamenala „u mě je auto“.

Finština nemá budoucí čas.

Tento fakt je samozřejmě terčem mnoha vtipů – Finové se díky svému vrozenému pesimismu bojí dívat do budoucnosti, takže pro jistotu ani nemají budoucí čas. Finština je samozřejmě schopna budoucnost vyjádřit, dokonce mnoha způsoby, nemá však budoucí tvar sloves, to je holý fakt. Nejčastěji se budoucnost vyjadřuje přítomným časem a „budoucí povahu“ slovesa poznáme jen z kontextu. Nevysmívejme se však finštině – na rozdíl od nás disponuje zase jinými slovesnými časy, které my neumíme vyjádřit – předpřítomným (perfektum) a předminulým (pluskvamperfektum).

Finština nemá ráda mezinárodní slova.

To je extrémně nepříjemný rys pro cizince, který se rozhodl se tento krásný jazyk naučit. Jak již bylo řečeno, finština nemá základ v latině, takže mezinárodně známá slova tam zkrátka nefungují. Nejčastějším příkladem, který se pro ilustraci „jinakosti“ finské slovní zásoby dává, je slovo „telefon“. Nevím, jestli existuje v naší euro-americké civilizaci jiný jazyk, který by slovo pro telefon nějakým způsobem neodvozoval z řeckého „phone“ tedy „zvuk“. Finština má však svoje vlastní slovo – „puhelin“ (tedy „mluvítko“). Dalším příkladem by mohl být „parlament“, ve finštině „eduskunta“ (tedy něco jako „zastupitelská obec“), či „sport“ - finsky „urheilu“. Pokud do Finska přijedete autem a budete se snažit dostat do centra nějakého města, nehledejte ukazatele s mezinárodně srozumitelným nápisem centrum/centre/Zentrum/center apod. Dívejte se po nápisu „keskusta“. Ač v IT terminologii najdete slova jako „googlata“ („googlovat“), „printata“ („tisknout“) či „photoshoppailla“ („upravovat fotky ve Photoshopu“), velmi často budete ztraceni. Tak třeba všem známý „e-mail“: Finové poměrně důsledně používají vlastní slovo „sähköposti“ (doslova „elektronická pošta“). Jestliže tedy na finských internetových stránkách hledáte nějaký „kontakt“ („yhteystiedot“), dívejte se po „sähköpostiosoite“ (tedy „e-mailová adresa“) nebo „puhelinnumero“ („telefonní číslo“). Pokud je však někdo vyloženě vstřícný k výpůjčkám z jiných jazyků, pak jsou to mladí lidé. Některé anglicismy ve slangu teenagerů znějí neskutečně zábavně – pokud máte splín, mladý Fin vám nespíše řekne: „Ota iisisti“ („Ber to s klidem“). Možná ve slově „iisisti“ rozpoznáváte anglické slovo „easy“, k jehož fonetickému přepisu je přidaná slovotvorná přípona –sti, která ve finštině tvoří příslovce. Je to tedy doslovný překlad věty „Take it easy!“. Pokud je něco „fakt super“, tak je to jedině „ihan jees!“. Slovo „jees“ samozřejmě pochází z anglického „yes“, ve finštině se však vyvinulo i v přídavné jméno, které vyjadřuje něco „vopravdu cool“ (tedy „kuul“ :) O hovorové finštině viz dále.

Hovorová finština se diametrálně liší od finštiny spisovné.

Pokud se rozhodnete naučit se finsky, připravte se kromě jiných komplikací i na to, že se v podstatě – s mírnou nadsázkou – budete učit dva jazyky. Hovorová finština se totiž diametrálně liší od finštiny spisovné, a to mnohem víc, než je tomu například v češtině. Finsko má málo obyvatel, ale obrovské území, takže díky malé hustotě osídlení se zachovaly často dost odlišné dialekty. Na nejobecnější rovině se finština dělí na západní a východní, nicméně i tyto dvě skupiny se nadále člení podle jednotlivých regionálních dialektů. Říká se, že „nejčistší“ a pro cizince nejsrozumitelnější je finština ve středním Finsku kolem univerzitního městečka Jyväskylä, asi proto, že se tam střetávají oba proudy – východní i západní. Západní a jižní pobřeží (území kolem Botnického zálivu) je silně ovlivněno švédštinou, ostatně žije tam také švédskojazyčná menšina. Finové tvrdí, že například zcela specifickému dialektu obyvatel města Rauma nikdo z jiných končin země nerozumí. Stejně tak budete ztraceni, pokud se dáte do řeči s pravým Helsinčanem. Helsinský slang, známý pod názvem „stadi“ (tedy ze švédského „města“), je něco tak neuvěřitelného, že pokud ho i po několika letech usilovného studia finštiny uslyšíte, nebudete rozumět ani slovu (a učebnici finštiny nejspíše v rozhořčení hodíte do stoupy). Helsinský slang, užívaný hlavně mladými lidmi, je silně ovlivněn švédštinou, takže by se dal srovnat s brněnským hantécem, který je zase směsicí češtiny a němčiny.

Já osobně mám z hovorů s Finy dojem, že je pro ně extrémně těžké mluvit spisovně (samozřejmě – univerzitní profesor s tím má menší problémy než prodavačka), a velmi těžko se přizpůsobují i cizincům. Vždycky se mi zdálo, že pokud já mluvím s cizincem, který se učí česky, jsem schopná mluvit pomalu, srozumitelně a nepoužívat výrazy, o nichž jsem si jistá, že je nebude znát. U Finů nad touto schopností vážně pochybuji. Fin z Helsinek v konverzaci s vámi bude klidně používat stadi, protože si už ani neuvědomuje, že jde o něco nestandardního. Takto si stěžuje na internetovém fóru finská gymnazistka: „Mám problémy s psaním, pořád se mi do něj plete hovorová finština. Jsem na to „slepá“ a vůbec si nevšimnu, že jsem použila nějaký hovorový výraz. Co s tím mám dělat?“

Navíc, pokud jako cizinci mluvíte spisovně, tedy jazykem, který jste se naučili ve škole nebo na kurzu, budete na tvářích Finů vyluzovat pobavený úsměv. Záleží samozřejmě na stupni společenského taktu, kterého jsou různí lidé schopni v různé intenzitě, ale opravdu jsem se už několikrát setkala s tím, že mi bylo téměř „vynadáno“, že mluvím jako kniha a že „přece takhle nikdo ve skutečnosti nemluví“. Okolnosti mne tedy donutily naučit se hovorovému jazyku, přestože mi to často (stejně jako tykání) nejde přes pusu :) Finové například v hovorovém jazyce místo zájmena „hän“ („ona/on“), používají zájmeno „se“ („to“). I po tolika letech mám stále ještě problém říct o své kamarádce nebo kamarádovi – „ono to přijde v sedm“ :)

Zde je několik příkladů, jak se může lišit hovorová finština od spisovné. První spisovná varianta, pod ní hovorová:

Onko hänellä polkupyörä?

Onks sil fillari?

(Má (jízdní) kolo?)

Odota pari minuuttia, minä tulen!

Oota pari minsaa, niin mä tuun!

(Počkej pár minut, už jdu!)

Kävitkö katsomassa kilpailuja?

Kävit sä kattoo kisoja?

(Byl ses podívat na závodech?)

Minä tiedän!

Mä tiiän!

(Já vím!)

Minun pitäisi varmasti mennä kotiin.

Pitäs vissiin mennä himaan.

(Asi bych měl jít domů.)

Miksi menet nukkumaan?

Miks sä meet nukkuun?

(Proč jdeš spát?)

Finové si tykají.

Ve finštině sice existuje vykání a tykání, ale společenské konvence v jejich používání jsou úplně jiné než u nás (nebo třeba ve francouzštině). Finové si navzájem v drtivé většině tykají a to i sobě zcela neznámí lidé. Tykat vám tedy bude úřednice v bance, stejně jako prodavačka v samoobsluze. Tykají si i studenti a profesoři na univerzitě. V poslední době se však trend údajně obrací a lidé se učí vykat starším lidem či zákazníkům (údajně už často vykají například operátorky telemarketingu). Pro nás je samozřejmě nesmírně těžké si na takovou situaci zvyknout a mně osobně ani po několika letech používání finštiny stále ještě nejde tykání přes pusu. Často tedy vykám i lidem, kterým by Fin v mém věku úplně bez problémů tykal. Možná to působí poněkud „hyperkorektně“, ale zase tím nikoho neurazíte :)

Finové rádi odosobňují a zbavují větu podmětu – milují trpný rod.

Tento rys je opět někdy spojován s finskou mentalitou, o níž národní stereotyp říká, že je odtažitá, neosobní a introvertní. Ve Finsku často nedělají určitou věc určití lidé, nýbrž něco „se dělá“. Když chcete říct, že „půjdeme do kina“, Fin raději řekne „půjde se do kina“. V hovorové finštině dokonce trpný tvar slovesa nahrazuje první osobu množného čísla, zájmeno se ovšem zachovává. Vzniká tak poměrně vtipná věta „my píše se dopis“.

Finština má více slovesných způsobů.

Čeština je v tomto ohledu poměrně jednoduchá – disponuje jen oznamovacím, podmiňovacím a rozkazovacím způsobem (některé jazyky jich mají až 16). Finština má navíc ještě tzv. potenciál, tedy slovesný způsob, který vyjadřuje, že se něco možná stane. Např. minä saan = dostanu; minä saanen = možná dostanu.

Co máme společné – finština nemá členy a přízvuk je vždy na první slabice.

Přece jen má finština a čeština něco společného – díky bohu ke všem těm komplikacím nepřibyly ve finštině členy (na rozdíl od maďarštiny...). Výslovnost většinou také Čechům nedělá problémy, neboť přízvuk je stejně jako v češtině na první slabice, zvuky (fonémy) jsou si v obou jazycích podobné (kromě samohlásek „ä“, „y“, „ö“ a dlouhých souhlásek) a finština se stejně jako čeština čte tak, jak se píše.

Jste zoufalí a vyčerpaní? :) Nejste v tom sami. Zde je návod, jak se rychle a bezbolestně naučit finsky. Je napsán překladateli z Evropské Unie, kteří absolvovali intenzivní rychlokurz finštiny a usoudili, že spojení „rychlokurz finštiny“ je oxymorón... Přesto se k tomu postavili s humorem. Zde je můj překlad z původně anglického textu (originál zde: http://www.stanford.edu/dept/linguistics/newsletter/v3/v3i10.html):

Finština jako světový jazyk?

Přišel čas na to, aby se finština stala světovým jazykem? Je jasné, že odpověď s jakoukoliv mírou jistoty je obtížná – přestože finština je dnes jedním z třiadvaceti oficiálních jazyků Evropské Unie a v debatách je používána snad alespoň některými ze čtrnácti finských poslanců Evropského parlamentu. Momentálně se zdá, že existuje několik faktorů, které takovému vývoji brání. Za prvé finsky mluví jen 0,06 % světové populace; za druhé finštinu se není možné naučit během rychlokurzu o deseti snadných lekcích; za třetí stále ještě existují Finové, kteří finštině nerozumí.

Finové nicméně zcela správně poukazují na následující výhody finštiny jako světového jazyka:

  1. Je to naprosto logický jazyk. Jinými slovy, pravidla jsou naprosto neměnná a – kromě výjimek – platí za každých okolností.

  2. Je to zvukomalebný jazyk. Jinými slovy, je potěchou pro naše uši, a to zásluhou hojnosti samohlásek, které eliminují ošklivé shluky souhlásek. Nedávno zazněl návrh, že by se několik samohlásek mohlo dovézt do České republiky, kde jich mají nedostatek, a naopak importovat místo nich pár českých souhlásek. Nicméně vyjednávání skončilo hned v rané fázi. Finové se rozhodli, že nechtějí mít nic společného s jazykem, který ledovou pochoutku nazývá „zmrzlinou“, a Češi se stejně tak nedůvěřivě dívali na jazyk, který má pro stejnou věc slovo „jäätelö“.

  3. Je to stručný a lakonický jazyk. Jedno finské slovo je schopno vyjádřit věc, pro kterou angličtina potřebuje téměř celou větu. Proč plýtvat časem a energií pro konverzaci o „the committee dealing with negotiations for the cessation of hostilities“, když můžeme použít jednoduché slovíčko „aseleponeuvottelutoimikunta“?

  4. Studium finštiny posiluje důvěru ve své vlastní schopnosti. Pokud jste schopni naučit se finsky, jste schopni naučit se cokoliv.

  5. Má větší a lepší nadávky než kterýkoliv jiný jazyk.

Ve světle těchto faktů se jistě všichni shodneme na tom, že ustanovení finštiny jako univerzálního jazyka by nebylo nic menšího než požehnáním pro lidstvo. Problém, s nímž se nicméně potýkáme, je způsob, jakým přinutit zbývajících 99,94% světové populace, aby se naučila finsky. V tomto ohledu jsme se rozhodli přispět svou troškou do mlýna a zúročit své vlastní zkušenosti s tímto jazykem. Po měsících intenzivního (a někdy zoufalého) studia jsme vyvinuli následující metodu útoku na jazyk, který byl až dosud považován za jednu z nejstrašnějších a nejobávanějších lingvistických překážek:

Finsky snadno a rychle za padesát let bez učitele

Nomina a pády

Nezapomeňte – sebedůvěra je klíčem k úspěchu. Nikdy neváhejte. Když chcete použít nominum (podstatné nebo přídavné jméno, případně zájmeno), měli byste si rychle rozmyslet následující:

Jakmile jste tyto otázky rychlostí blesku vyřešili, zhluboka se nadechněte a vyslovte první část slova s opravdovým gustem a hromovým hlasem, který postupně při artikulaci pádové koncovky zeslabte až k sípavému šepotu. Tato metoda, při níž okázale dáváte na odiv své schopnosti používat finské pády, se doporučuje jako poměrně bezpečná, neboť - přestože nemůžete dokázat, že jste použili ten správný pád – žádný Fin vám nemůže dokázat, že jste ho nepoužili. Hlavně vypadejte sebevědomě. Pryč s tragickým výrazem ve tváři!

Číslovky

Finský a anglický systém číslovek vykazuje na první pohled některé podobnosti. Například:

yksi = one

kaksi = two

kolme = three

neljä = four

viisi = five

kuusi = six

seitsemän = seven

kahdeksan = eight

yhdeksän = nine

kymmenen = ten

Při bližším zkoumání zjistíme, že jisté společné rysy mohou být velkou pomůckou při učení:

  1. slova „kolme“ a „three“ mají obě pět hlásek

  2. slova „viisi“ a „five“ jsou obě vytvořena kolem souhlásky „v“ a navíc obě začínají na frikativu, finské slovo na znělou, anglické na neznělou

  3. slova „seitsemän“ a „seven“ mají očividně stejný původ (zřejmě slovo začínající na „s“)

Další tipy ke studiu číslovek

  1. Úplně zapomeňte číslovky ve svém rodném jazyce. Potom se budete muset naučit ty finské, abyste byli schopni odpovědět na otázku, kolik je hodin. Pokud vám tento krok později bude dělat problém při mluvení vaší mateřštinou, podívejte se do slovníku, nebo – při počítání do dvaceti – použijte prsty na rukou a na nohou.

  2. Neplýtvejte časem a energií k tomu, abyste se naučili číslovky nad dvacet milionů. Tolik stejně nikdy vydělávat nebudete.

Měsíce a dny

Říkejte „první den“, „druhý den“, „třetí měsíc“, „ten další měsíc“ apod. To vám ušetří dva roky učení se názvům dnů a měsíců a zároveň přehodíte veškerou práci na osobu, se kterou mluvíte.

Přímý předmět

Většina finských gramatik o něm hovoří naprosto jasně, zhruba v tomto duchu: „Ve finštině může být přímý předmět (obecně známý pod názvem „akuzativ“) v nominativu, genitivu nebo partitivu. Kvůli větší přehlednosti nazýváme nominativ a genitiv akuzativem. Existuje rovněž opravdový akuzativ, kterému se však neříká nijak.“

Pokud tedy používáme tyto gramatické termíny, musíme jim věnovat náležitou péči. Pokud vidíte slovo „akuzativ“, může to znamenat nominativ nebo genitiv, ale nikdy akuzativ. Termín „nominativ“ může znamenat akuzativ nebo skutečný nominativ. „Genitiv“ je možná akuzativ nebo jen obyčejný genitiv, zatímco partitiv je za všech okolností nazýván partitivem, i kdyby to byl akuzativ.

Slovesa

Nejlepší rada zní: slovesa nepoužívejte vůbec. Občas se vám může zdát poněkud obtížné zapříst jakoukoliv konverzaci bez použití sloves, ale dostatečný trénink vám pomůže se adaptovat. (My jsme snížili počet chyb o 20%, když jsme vynechali slovesa. Můžete srazit dalších 15%, když vynecháte přídavná jména, příslovce a zájmena, přestože konverzace bude v takovém případě poněkud jednotvárná – pokud neumíte znakový jazyk)

Výslovnost

Několik obtížných zvuků:

ää – vyslovuje se jako pražské „é“, ale déle, vehementněji a roztlemeněji. Ústa otevřete, jak nejvíc to jde. Uši vzad.

äy – napůl palatální, napůl alveolární, napůl dentální. Opovržlivý výraz.

yö – buďte velmi opatrní, toto je zvuk vydávaný při zvracení

Licence Creative Commons
Finsko.com podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní.


kreativní webdesign, tvorba www stránek: NET-VOR | validní xhtml a CSS